reklama 

Ty jsou, co? aneb Nezničitelné vojenské boty pod stromečkem

24.12.2015  •  Trutnovinky blog  • 
čtenost 3596
 • komentářů 1

Pelíšky. Málokdo si pod tím představí něco jiného, než úspěšný a už skoro kultovní film Jana Hřebejka z roku 1999. Filmový opus zasazený do období konce šedesátých let, plný hlášek, vyprávěný očima dospívajícího chlapce, měl s dobou mého dospívání nečekaně mnoho společného. Stejně jako hlavní hrdina byl také můj otec voják, komunista a příliš si se svým synem nerozuměl.

Ty jsou, co? aneb Nezničitelné vojenské boty pod stromečkem

Za klíčovou scénu filmu, která se mě bytostně dotkla, považuji kuriózní vánoční dárek. Ten dal otec - voják svému synovi pod stromeček s tím, že potomek bude mít jistě obrovskou radost a tak nějak při svátečních chvílích budou všichni spokojeni. Tato scéna byla jako vystřižena z doby, kdy jsem měl patnáct roků. Skoro to vypadá tak, že režisér Hřebejk byl tehdy u nás doma na Štědrý den a nechal se inspirovat.

Stejně jako mladý hrdina Pelíšků, i já jsem si sice nedělal iluze, co mi Ježíšek nadělí, přesto jsem ale v koutku duše doufal, že tentokrát se ke mně přitočí štěstěna a v rozměrné krabici s mým jménem na obalu bude něco, co mě mile překvapí a potěší. Například v sedmdesátých letech úzkoprofilové džíny z „tůzu“. Krabici beru do rukou, otec napjatý jako struna se na mě dívá, jak budu reagovat. Pomalu strhávám papír, otevírám krabici a pak nevěřícně hledím do útrob. Podobně jako postava filmu Michal Šebek jsem uchopil do rukou pár hnědých vojenských bot doplněných letní a zimní verzí zelených ponožek.

„To snad není pravda, v těchto botách bych měl jít do školy a mezi kamarády?“ říkal jsem si zklamaně v duchu. Po důkladné prohlídce typizované a nevkusné obuvi i temně zelených ponožek, jsem stejně jako syn „lampasáka“, v podání Miroslava Donutila, vrátil dárek do krabice a na půl pusy utrousil: „Díky, tati.“ Vzpomínám si, že si otec patrně všiml mého malého nadšení z vánočního prezentu. Zatímco filmový otec nadšeně prohlásil: „Ty sou, co?“, můj táta, který toho nikdy moc nenamluvil, jal se obšírně vychvalovat kvalitu doplňků vojenských uniforem.

„Jsou perfektní, že?“ Usmívá se spokojeně táta, i když musí vidět můj nesouhlasně protáhlý obličej. „Boty jsou celé kožené, do školy jak dělané a vydrží minimálně deset let,“ vychvaluje nevkusnou hnědou obuv. „Ty tlusté ponožky ale koušou,“ chabě oponuji. Otec povytáhl obočí. „Co to vykládáš, jsou z nejlepších materiálů. Žádné jiné tě tak v zimě nezahřejí,“ tvrdí hlava rodiny. Nakonec boty i ponožky skončily v krabici ve skříni a nikdy jsem je nevzal na nohy. Čas od času se sice otec ptal, jak se mi v nových botách chodí, ale to bylo všechno.

Dlužno dodat, že tato epizoda neměla žádnou další dohru a otci jsem jeho vánoční dárek dávno odpustil. Navíc, na rozdíl od mladého Šebka z Pelíšků, mě otec – voják nikdy nenutil, abych zdobil dobovou nástěnku v předsíni bytu. To už by bylo trochu moc a musím říci, že jsem tuto nechutnou disciplínu hrdinovi populárního filmu fakt nezáviděl.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Ilustrační foto: www.tha.cz

Diskuse

5.3.2016 Pavla Šafránková
:-) každá doba si žádá své:-) Hlavně abychom my byli k našim mladým více vnímavější:-)

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama